Wrocław, Pieśniarze, 24. 6.

Michal Braxatoris

Wrocław, Pieśniarze, 24. 6.

Do polské Wroclawi jsem měl jet už několikrát. Jednou mě schvátila choroba /a vzhledem k tomu, že v té době tento Svět opustilo hned několik mých kamarádů, měl jsem myšlenky černé jak uhel s ohledem na to, v jakém jsem byl stavu sám/. Podruhé jsem se necítil být ještě v pořádku. A napotřetí jsme koncert narychlo přesunuli.

Na sobotu 24. 6. jsem skoro nespal a vstal s pocitem, že jedu hrát „velký“ koncert. Měl jsem takovej ten předkoncertní pocit, jako když jsem jezdil ještě s BaFem a hráli jsme na Zahradě, v Telči, Třeboni v televizi a tak podobě… Pocit jako před koncertem, kde bude x-tisíc lidí i když mi bylo jasný, že tady jich bude pár desítek přinejlepším. A tak jsem si vše, poprvé od doby, kdy jsem začal znovu, připravil naprosto dokonale. Dokonce jsem kontroloval i napětí v baterkách kytar. … kdo hraje, tak ví, že dojdou vždycky, když jde o hodně 😀. K tomu pocitu patří taková ta krásná nervozita. A tu jsem cítil.
Byl jsem velmi překvapen srdečností přijetí majitele klubu Piesniarze „Donata Velikého“, který mne tou nehranou srdečností polapil natolik, že jsem chvilku nechápal. A překvapen jsem byl i velikostí klubu. Nemile. Je prostě mrňavej 🙂. V tu chvíli mi blesklo hlavou, že to bude další z plejády zbytečnejch koncertů, ale co… „Když už jsme tady“. Chtěli jsme „to“ nějak nahrát a začaly technický problémy. Naštěstí Makaron vše nějakým zázrakem vyřešil. Ale blesk foťáku, kterej jsem v noci opravoval blejskal – ovšem ne foťáku. Fotky z hraní tedy nebudou…
Koncert měl začít a… nikde nikdo. Za Donatem pak přišel jakýsi člověk a vyprávěl mu o koncertu někoho velmi, velmi slavného v Polsku, kdesi v nedaleké katedrále. Na to přišla Bohunka, která umí naprosto dokonale česky a sdělila mi „drobné“ tajemství, že prázdniny začaly v Polsku právě dnes a že navíc se to potkalo se Svatojánskou nocí, která se tu slaví naprosto velkolepě…. Začal jsem si myslet cosi o průseru. Koho by v tu chvíli zajímal maník, kterej ani nie mlowie po naszemu….Šel jsem tedy na krátkou prohlídku města s Bohunkou. Už cestou jsem si nemohl nevšimnout, jak je Wroclaw krásné město a během té kratičké procházky mi to došlo daleko víc. Vrátili jsme se a Alfik mi s úsměvem na rtu hlásí, že přesilovka to nebude, protože dorazili nějací lidé a dokonce i mí známí, které jsem potkal na koncertu v Klášterci n. Ohří . Jo a Michal, kterého jsem neznal ač bydlí asi 15km ode mne. (Ten pak měl drobný problém s místní policií, protože pil pivo v uzavřeném dvorku 5 metrů ode dveří klubu, za což ho málem zašili. V Polsku stejně jako ameríčce. Musíte chlastat pytlík a ne pivo. 😀. BTW Polská policie je opravdu neústupná.

Koncert začal. Donat mě uvedl takovým způsobem a s takovou úctou, že mi až vyhrkly slzy do očí. Alfik, kterého tam znají mi předskočil a tím mě dostal do klidu. A pak…. jsem šel prdlat. A přestal chápat. Mnohdy mým textům nerozumí ani Češi a tak nechápu JAK jim může rozumět někdo mluvící jinou řečí. Už o pauze jsem se dal do řeči s mnohými /možná se všemi/
diváky. (Česky, polsky, slovensky, anglicky, rusky, rukama-nohama… jak s kým). A byly to hovory naprosto upřímné. Ano, na „plácání po ramenou“ je člověk takonějak zvyklý. Ale tohle nebylo takové to povinné, hrané… Druhá půlka byla tedy již více familiární. Dokonce jsme si zazpívali dohromady.

Dohrál jsem a přidal a přidal a přidal a přidal a skončil. …. Jenže noc byla ještě mladá, a protože jak jsem již psal přišli i další písničkáři, snad poprvé v životě jsem půjčil někomu Táňu (moji červenou kytaru) a hrálo se dál. Poté přišel nějaký mladý kluk, který se tu stavoval cestou na hraní na náměstí (ve 2 ráno !!!) a hrálo se zase dál. Venku už bylo světlo. Všichni odešli a ti co zůstali, začali pomalu usínat. Bylo tak něco k 4-té ráno. Vyrazil jsem do ulic. Žijících ulic, plných lidí. Sedl si na lavičku a koukal okolo sebe. To, co jsem viděl, mi připomínalo velmi silně animace z jedné PC hry – virtuálního světa, ve kterém jsem se před pár lety pohyboval. Jenže tohle byl svět reálný. Začal jsem se tomu smát. Nedošlo mi, že smějící se, postarší chlapík, sedící sám na lavičce uprostřed města, které je plné studentů, slavících Svatojánskou noc poté co jim začaly prázdniny, může vypadat podezřele. A tak i já jsem si užil vysvětlování pánům od policie, proč nemám doklady 50 metrů od klubu. Naštěstí nebyli tak neúprosní jako ti první. Vrátil jsem se do klubu a měl jsem hlad. Vzal si papíry a kreditku a šel se najíst (V 5-6 ráno, čas už neexistoval). Po návratu už všichni skoro spali.
Ráno mě vzbudilo děsivé vedro a nedýchatelný vzduch. Po delším zápolení se zámkem dveří se mi povedlo je odemknout a pustit dovnitř trochu chladného vzduchu. Uklidil jsem nedopité kelímky, které protékaly (prostě zvyk z Kocoura), pobalil si krámy a spolu s Bárou šel nakoupit, nasnídat se na obrubníku a počkat na Bohunku (Bogna mi zní děsivě), která nám jakožto profesionální průvodkyně slíbila prohlídku města. I ťapali jsme po městě, poslouchali velmi fundovaný výklad pomalu ke každé soše a oknu ve Wroclavi. A za to jí děkovat je opravdu málo. A díky ní také vím, co si tohle město muselo prožít. Kolikrát vstalo z popela a z mrtvých. A pochopitelně nejen město, ale i lidé v něm. Být Wroclawan, je prostě patriotismus takového stylu, s jakým se setkáte málokde.
Pochopil jsem tam mnohé. Navíc mi ta krátká návštěva hodně připomněla náladou mý „bowerky“ na Karlově mostě z doby před 30-ti lety. S drobným rozdílem. Na mý „normy“ jsem tentokrát skoro nepil a hodně si to užil. Dokonce i na výstup na Wiežu Widokowu jsem si neodpustil po necelých čtyřech hodinách spánku.
Prostě tam se nejezdí hrát. Tam se jezdí souznít. A to se mi doufám povedlo.
S pokorou – Dzięki bardzo wszystkim !!!!

 

 

 

 

Have your say